Skutečný smutný příběh
Tak jsem tu zas,tentokrát to nebude ze seriálu o pořizování pejska,ale jeden pravdivý
skutečný příběh. Příběh,který bude mít bohužel smutný konec,ale který by vás měl varovat
a otevřít oči.
Tento příběh začal,je to hodně dávno,když jsem ještě chodila na základní školu. Jako
každé dítě,i já toužila po pejskovi(já teda i po koníkovi,ale k dispozici našeho obydlí,
bylo nemožné toto zvířátko si vyprosit),ale můj otec mi ho nedovolil se slovy,že pes
patří na řetěz k baráku a ne do bytu,to neřešte,já už ho také nějaký ten rok neřeším.
Jedna moje "kamarádka",která byla jedináček a ještě k tomu vymodlené dítě,měla potřebu
být lepší a mít vše,co já. Prostě měla potřebu se nade mnou stále něčím povyšovat a
něčím se chlubit.Tu už také neřeším. Ovšem ona toho psa dostala,vydupala si(doslova a
do písmene) krásnou zlatou fenečku kokříka.Jako správná kamarádka a milovnice pejsáčků
jsem jí ochotně pomáhala narychlo schánět vše potřebné. Prostě si vydupala psa a neměla
pro něj ani hračku. Zkrátím to,léta plynula a já jí stále pomáhala se starat o Besinku.
Byla to opravdová psí dáma a bohužel se tak i chovala,když se jí nechtělo,tak neposlechla,
kamarádka ji necvičila a pořádně ji to nenaučila.Přesto jsem ji milovala,jako svoji
vlastní,protože Besča za to opravdu nemohla.Jak jsme stárly,vyspívala i "naše" fenečka.
Nebylo pro mne překvapením,když nám začala hárat. Proto jsem také v dobré víře navrhla,
že by nebylo špatné ji někdy,až bude trošinku starší připustit. Hlídač vyloženě nebyla,
takže žádný problém.Ovšem ten jsem v tom neviděla jen já. Kamarádčini rodiče a pak i ona
sama byly striktně proti. Kdo se o to bude starat? Co s tím budem dělat? Co když je nikdo
nebude chtít?Byla jsem smutná,ale to bylo jediné,co jsem mohla.Nebyl to přece můj pes,
tak co mám co do toho mluvit?Roky plynuly a my šly na střední školy,od té doby jsem
Bestienku už moc nevídala,nezapomněly jsme na sebe,ale byla to dlouhá doba a Besinka
také zestárla. Minulý rok mi ona kamarádka oznámila,že Besinka je vážně nemocná. Vyděsila
jsem se a zjišťovala,copak ji tu stařešinku moji chundelatou trápí. Byla to rakovina
mléčné žlázy. Říkáte,to je toho. To mělo psů a vesele žijí a skotačí dál. Jenže tito
pejskové mají jiné majitele,než onu moji "kamarádku". Po nějaké době,to ještě Besča žila,
jsem z ní dostala,že bulku jí nahmatali už dávno,ale řekli si,že to nic není,že to samo
zmizí. Tenkrát byla menší než malinkatý hrášeček.Čas plynul,nádor se zvětšoval,ale oni
to stále neřešili. Řešit to začali,až když ta bulka byla jak tenisák,ne-li větší. Ano,
až teď si řekli,že by se s tím snad mělo něco udělat,protože to asi samo nezmizí. Nezmizelo
a doktor,za kterým šli,málem padl prý pod stůl,když to uviděl.Ani se mu nedivím. Vidět
kokra s boulí jak jeho hlava na jeho břiše a slyšet jeho páníky,jak tvrdí,že myslí,že
to samo zmizí,ale ať se na to raději podívá,tak asi také padnu. Nebo je rovnou zastřelím.
Ten veterinář je místní kapacita a co vím,tak sem za ním jezdí i lidi z Chebu a okolí
a z druhé strany také. I on však řekl,že je pozdě. Na odstranění tohoto maxinádoru,že si
opravdu netroufá. Navíc k věku pejska by to bylo velmi riskantní. Navrhla jim,aby Besinku
nechali uspat. V bláznovství,či zoufalství,či jak jinak to nazvat,odmítli a ubohou fenku
donesli domu. Vetík jim řekl,že prý nejspíš nic necítí a jedině jí může vadit obtížný
pohyb s tou koulí na břiše,tak co. To bude dobré. Ovšem ona boule se stále zvětšovala.
Zvětšila se natolik,že praskla a začal z ní vytékat ten hnis,nebo čím to je naplněno.
Každopádně to nebylo nic voňavého,čistého ani hygienického,páč si to ta chuděra pořád
lízala. V domnění,že se jí to čistí a bude to dobré,sehnali speciální roušky a já nevím
co ještě(jiná kámoška dělá ve zdravotnictví) a začali jí to převazovat a koupat snad
stokrát denně. Nepomohlo to a oni po dlouhých třech měsících uznali,že je to konec a že
by snad bylo lepší ji nechat konečně uspat. Stejnak už neslyšela a viděla minimálně,tak co.
Zavolali vetíkovi a domluvili to. Když tam došli,Besinku tedy donesli,tak se ten chudák
tak zděsil,že nebýt ve službě,tak se snad opije,aby to rozdýchal. Nakonec,vždyť je to
profesionál,Besinku uspal injekcí a ona má teď klid. Určitě je v psím nebíčku a pěkně
tam lumpačí,ale co,hlavně,že ji už nic netrápí.
A to ponaučení? Lidičky,nenechávejte nic na později,může to dopadnout jako s Besinkou.
Kdyby tam šli hned,jak to nalezli,tak mohla ještě žít a nemusela procházet tím peklem.
Život máme všichni jen jeden,nekazme si ten konec nebo dokonce si onen drahý a jediný
živůtek zbytečnými chybami nezkracujme.